Včelaření je trochu výzva, trochu cesta k přírodě, trochu meditace, trochu práce, trochu bolesti, hodně radosti a taky sladkosti. Nevnímám, ale tohle vše úplně od dětství. Pamatuji si doby, kdy jsem byl ochoten utíkat třeba dvěstě metrů od včelína s nazlobenou včelou v zádech. Včelařili oba moji dědové a já jsem byl zatahován jako námezní síla do včelařských povinností s nadějí, že se mi včelaření zalíbí. Některé tyto úkony probíhaly i bez přítomnosti včel v klidu nebzučícího domova, ale co si nalhávat, med najdete jen v úlu a tam je většinou hodně včel, takže: „Tady si vem kuklu a nemávej okolo sebe rukama“ nějaké takové rady jsem dostával, během návštěv roztomilých zvířátek, kterým sousedé říkali „Ty vaše vosy“. Přiznám se, že jsem dlouho nevydržel pozorovat dědu, či tátu se stejným klidem s jakým se lovili v úlech plných včel a brzo jsem s nějakou tou vyděšenou včelou, která narozdíl ode mě byla ochotna v boji zemřít začal zápasit. Dlouho to vypadalo, že to se mnou nedopadne a med nebudu hledat v úlu, ale někde v krámu, nebo snad na eshopu. Dokonce jsme doma byli i pár let bez včel. Možná právě tahle včelí abstinence ve mně začala cosi nahlodávat. A rodinný odkaz, se ve mně začal probouzet. Až v momentě někdy kolem r. 2011, kdy jeden z mých vrstevníků začal včelařit se to ve mně zlomilo: „Začnu včelařit!“ Rozesmál jsem tímhle zvoláním snad celou rodinu.

Včelaření sebou nese mnoho romantických záležitostí, jedna z nich je, že neexistuje univerzální návod, či pravidlo jak na to. Ne nadarmo se říká, „dva včelaři, tři názory“.  A tak si každý včelaříme tak trochu po svém, jak je nám to blízké a všichni doufáme, že je to ten nejlepší způsob jak žít v harmonii se včelkami, přírodou i sousedy. Velká výhoda je, že včela nepotřebuje vycvičit ani pravidelně krmit, vlastně je to úplně naopak, to včelař se léty učí a včely ho krmí (žihadly a medem):), no dalo by se říct, že to celé funguje i bez Vás. Ale jde o ten pocit být tomu zázraku nablízko, mít ho v otevíracím úlu, kochat se tím dokonalým systémem včelího společenství a mlsat společně se včelami ten božský přírodní nektar. Děda si na to postavil včelín ve kterém tu včelařskou alchymii provozoval. Bylo to v roce 1960 a protože děda byl mistr tesař, tak včelín stojí dodnes. A mně se ten včelín vždycky líbil, tak v něm včelařím taky. Včela je chytřejší než já, včelín po dědovi je starší než já, takže to všechno beru s respektem. Úly mám všechny dřevěné, již ne po dědovi doma vyrobené, ale odkudsi z Moravy. Po pár letech zjišťuju, že v některých ohledech nebyly ty dědovo staré vůbec špatné, ale pokrok nezastavíš. Materiály se snažím používat přírodní, metody ohleduplné, medomet nerezový, ale na kliku! a musí pískat jako ten dědovo, jinak by to nebylo ono.

Teď po několika letech kdy včelařím zcela dobrovolně, už chápu tu snahu zatáhnout do včelaření celou rodinu. Celý ten proces mě vždy hřeje uvnitř a jsem nadšený, když mi přijde někdo pomoct, nejen aby to šlo rychleji, ale aby se taky trochu zahřál a provoněl včelí vůní.

Charakter medu je zásadně ovlivněn prostředím ve kterém včely létají a jaký nektar sbírají. Se včelami nekočuji, takže med má každoročně chuť domova. Inu taková Bezděkovská chuť Brd.